Optimalizace zdraví Performance lifestyle

Psychická nemoc a cesta ke zdraví

Ať jsou to neurodegenerativní onemocnění v pozdním věku, poruchy učení a chování u dětí nebo deprese u běžné populace, psychické nemoci se pomalu ale jistě dostávají z rukou psychiatrů a půdy nemocnic do ordinací obvodních lékařů a každodenního života. Realita je krutá: Psychickými obtížemi trpí stále větší procento populace a vyhlídky na léčbu nejsou dlouhodobě uspokojivé.

V tomto článku se podíváme na to, proč tradiční přístup v podobě užívání psychofarmak není tou nejefektivnější cestou k jejich léčbě, a jaké mohou být ve skutečnosti příčiny těch nejběžnějších psychických poruch. Ale začněme popořádku od toho, jak se pohled na psychickou nemoc v medicíně vůbec vyvíjel:

 

Historie psychiatrie


V podstatě od raného středověku byly psychické poruchy ztotožňovány s posedlostmi démony, černou magií a čarodějnictvím. Ti, kteří se proti tomuto přesvědčení postavili a označovali šílenství za duševní nemoc, byli nazývání jako kacíři a spolu s nemocnými tvrdě pronásledováni a upalováni svatou inkvizicí.

Lékař Johann Weyer (později označován jako otec psychiatrie) se v 16. století jako první ostře postavil proti pálení údajných čarodějnic, a byť byl za své názory v té době pronásledován, způsobil tím v následujících letech První psychiatrickou revoluci. 

Na halucinace, bludy, hysterie a poruchy chování přestalo být nahlíženo jako na spřízněnost s ďáblem a začaly se považovat za psychické nemoci. I přesto však bylo s nemocnými zacházeno stejně, nebo mnohdy dokonce hůře, než s vězni. Byli zadržování v podzemních žalářích, stranou od společnosti, kde pomalu ale jistě umírali ve špíně, odříznuti od světa i jakékoliv pomoci (výjímkou byli lidé pocházející z majetných rodin, kteří si mohli zakoupit své místo ve speciálních domovech).

Trvalo to až do 18. století, kdy Filip Pinnel sejmul bláznům okovy a vyvedl je z žalářů na světlo humanitního světa. Stalo se tak přeměněním nejznámější věznice pro psychicky nemocné, Pařížské Salpêtrière, na první ústav pro duševně choré, kde byly žaláře vyměněny za nemocniční lůžka. Tak došlo ke druhé revoluci v psychiatrii.

Metaforické zobrazení toho, jak Filip Pinel snímá duševně nemocným okovy ve věznici Salpêtrière

Metaforické zobrazení toho, jak Filip Pinel snímá duševně nemocným okovy ve věznici Salpêtrière (autor: Tony Robert-Fleury)

 

Následovala doba klasifikace duševních poruch a neúspěšných snah o jejich léčbu. Ta trvala až do roku 1952, kdy byl po 2. Světové válce náhodou objeven antipsychotický účinek Chlorpromazinu. Ten spolu s dřívějším objevem účinku Lithia na stabilizaci bipolární (dříve maniodepresivní) poruchy a odkrytím mechanismu působení kyseliny lysergové (LSD) odstartoval třetí revoluci v psychiatrii, která započala éru psychofarmak.

 

Omezení současné psychiatrie


V dnešní době lze psychofarmaka rozdělit do jednotlivých skupin na základě toho, proti které skupině psychických onemocnění jsou primárně zacílena: Anxiolytika proti úzkostným poruchám a v prvních týdnech léčby depresí, antidepresiva proti depresivním poruchám, antipsychotika proti schizofreniím a dalším psychotickým poruchám, stabilizátory nálad pro poruchy bipolárního spektra a hypnotika na léčbu nespavostí.

Některá z nich zůstala stejná od počátku vývoje psychofarmacie (jako lithium), jiné skupiny psychofarmak prošly bouřivým vývojem a jsou syntetizovány stále novější a efektivnější generace (antidepresiva). I přesto však psychiatrie svůj boj při léčbě psychických onemocnění prohrává.

Během svých praxí v ústavech pro duševně choré i na psychiatrických odděleních fakultních nemocnic jsem se během svého studia osobně setkal s případy těch nejvážnějších duševních poruch, jako jsou různé formy schizofrenie, na léčbu rezistentní deprese i akutní manické stavy.

Smutnou pravdou přitom je, že velká většina z nich je neléčitelná a na současnou léčbu odolná. O příčinách těchto nemocí se toho ví méně než o složení masa u Mc Donalds a v současnosti užívané léky mají tak velkou škálu negativních účinků, že těmto lidem mnohdy komplikují život více než samotná nemoc (která má většinou rekurentní, epizodický charakter). Lidé v ústavní péči jsou však zbaveni dobrovolného rozhodnutí je užívat či neužívat a nemají tedy na vybranou.

Psychofarmaka u nich přitom pouze tlumí  příznaky nemoci (a mnohdy ani ty ne), přičemž nevedou k vyléčení a tedy ani uspokojivému návratu do běžného života. Takoví lidé jsou pak v podstatě odkázáni na nikdy nekončící užívání léků a opakované pobyty na psychiatrických odděleních. Ta si je předávají jako horké brambory a nikdo neví co s nimi. Místo léčby se tedy snaží lékařská péče dosáhnout alespoň stabilizovaného stavu.

 

Zvyšující se výskyt psychických onemocnění


Psychózy, při kterých je potřeba pacienty hospitalizovat v psychiatrických nemocnicích, však tvoří jen špičku ledovce všech psychických poruch (trpí jimi pouze asi 1% populace). Naši rodiče a prarodiče, naše děti a ve skutečnosti i my všichni jsme v posledních letech stále náchylnější ke vzniku nějaké duševní poruchy. Statistiky hovoří jasně: Psychických onemocnění přibývá, kvalita psychického života se snižuje.

Nějakou formou demence trpí 20% populace ve věku nad 80 let. Největší mírou k tomu přitom přispívá Alzheimerova demence, jejíž výskyt se každých 5 let přibližně zdvojnásobí. Typické je pro ní postupné snižování kognitivního výkonu, především paměti, přičemž se jedná o změny nezvratné a neléčitelné, kdy nemocný postupně ztrácí svůj kontakt s okolním světem. Současná medicína ji nedokáže úspěšně léčit.

Stejně tak výskyt dětských psychických onemocnění se s každým rokem zvyšuje: ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou), ADD (bez hyperaktivity), různých forem dětského autismu (včetně Rettova a Aspergerova syndromu) i poruch školních dovedností (dysgrafie, dyslexie a další). Jen ADHD je přítomno u 5-7% všech dětí, více než 6 miliónů dětí užívá denně nějaká psychofarmaka. Ta u nich přitom opět vedou k velkému výskytu negativních příznaků, pramenících z jejich užívání. Od problémů se spánkem, nedostatkem energie, trávicími obtížemi či kožními problémy, po nárůst hmotnosti, obezitu a rozvoj somatických onemocnění. Některé z dětských psychických poruch odezní s věkem, jiné přetrvávají. Všechny však značně snižují kvalitu života dětí v jejich dospívání. To přitom formuje jejich schopnost navazovat společenské vztahy, utváří jejich osobnost a vytváří předpoklady pro celoživotní zdraví. Díky tomu je dospívání nejdůležitější částí života.

Největší míru psychických onemocnění však nezastupují psychiatrická, stařecká ani dětská onemocnění, ale nemoci běžné dospělé populace, nejčastěji řešené pouze na úrovni obvodního lékaře. Hovoříme tady především o úzkostech a depresích. Dle přednostky psychiatrické kliniky LF MU v Brně, Prof. Mudr. Evy Češkové, CSc. (u které jsem skládal zkoušku ze speciální psychiatrie), trpí v kterémkoliv okamžiku na světě 340 miliónů lidí depresí. Depresí trpí 16% všech pacientů ambulantních lékařů, u sezónní depresivní poruchy (objevující se v zimních měsících) je výskyt daleko častější. Pro depresivní poruchy je typická ztráta zájmu a schopnosti radovat se ze života, nedostatek emocí (emoční oploštělost), potíže s ranním probouzením, ztráta chuti do jídla, ztráta libida a celkového smyslu života. Jsou přitom známy pouze mechanismy stojící za vznikem a rozvojem depresí a úzkostí, nikoliv však příčiny jejich vzniku.

 

Nedostatky psychofarmak


Neurologie pomocí funkčních zobrazovacích metod odhalila některé základní nedostatky v mozkových komunikačních systémech, typických pro jednotlivé psychické poruchy a psychofarmakolofie na základě toho začala syntetizovat léky – psychofarmaka – které je vyrovnávají. Tím se však neodstraňuje příčina nemoci (o které většinou příliš nevíme), ale pouze důsledek. Právě proto má většina  psychických onemocnění tak velkou návratnost (relaps).

Antidepresiva a anxiolytika jsou psychofarmaka první volby, nejčastěji předepisovaná a bohužel také nejčastěji zneužívaná. Předepisovat je mohou (na rozdíl od psychologů) už i obvodní lékaři, kteří jimi většinou řeší nejen skutečné případy depresivních a úzkostných poruch (což dokáže kvalifikovaně posoudit až psychiatr nebo psycholog), ale předepisují je také všude tam, kde si neví rady: Nespecifické bolestivé poruchy, agresivní a plačtiví pacienti, problémy se spánkem, s energií, s náladou, problémoví pacienti, kteří si pořád na něco stěžují a také všechny ty problémové děti a důchodci.

Paradoxní přitom je, že jsou u nás nejčastěji (pravděpodobně vlivem lukrativních farmaceutických kontraktů) předepisována zastaralá psychofarmaka, patřící mezi tzv. benzodiazepiny. Tam patří xanax, neurol, lexaurin, oxazepam, diazepam a další. Předepisují se u nás téměř na všechno, přestože se jedná o psychofarmaka staré generace, která se dnes ve světě již příliš nepoužívají, zejména pro svou velkou škálu negativních účinků, mezi které patří:

  • vznik závislosti
  • návrat obtíží se silnějšími příznaky po vysazení (rebound fenomén)
  • snižování REM fáze spánku – menší psychická regenerace a integrace
  • únava a ospalost během dne
  • poruchy koordinace (riziko řízení dopravních prostředků)
  • citová oploštělost
  • zmatenost, dezorientace
  • amnézie
  • nabírání hmotnosti
  • ztráta libida

Obdobně na tom jsou antidepresiva spadající do kategorie SSRI (3. generace), která jsou již dnes také ve světě nahrazována generací novější (menší počet nežádoucích efektů), respektive selektivními inhibitory monoaminooxidázy.

 

Celostní pohled na vznik psychického onemocnění


Zatímco učebnice psychiatrie hovoří u popisu Alzheimerovy demence o souvislosti se vznikem toxického plaku na mozku (beta-amyloidu) a následném odumírání mozkových neuronů, o přesné příčině mlčí. Dle posledních vědeckých zjištění je přitom spojitost mezi Alzheimerovou demencí a rezistencí mozku na inzulín (v důsledku celkové inzulínové rezistence), díky čemuž je tak na ni v dnešní době stále častěji nahlíženo jako na Diabetes Mellitues III. typu. Vznik takového onemocnění pak tedy nepřichází ve stáří, ale vzniká v důsledku nezdravého životního stylu, akumulujícího se po celá předešlá desetiletí. To také vysvětluje, proč se výskyt Alzheimerovy demence každých 5 let přibližně zdvojnásobí: Zatímco naše babičky a dědečkové žili v době nedostatku a hladu, naše generace již žije v blahobytu a většinou také nadbytku jídla, sacharidů a chemicky zpracovaných a znehodnocených potravin. I díky tomu se bude množství organických demencí, obdobně jako dalších onemocnění pramenících z nadměrného stresu, toxinů a špatného životního stylu, nadále zvyšovat.

U poruch psychického vývoje i u poruch chování a emocí se začátkem v dětství je toho o příčinách jejich vzniku také známo jen velice málo a léčba je ve většině případů neefektivní (v podstatě se jen čeká, zda z toho dítě vyroste). Nejčastější příčina je tak dávána do spárů nemilosrdné a neovlivnitelné genetiky. To však není tak úplně pravda. Tato onemocnění vznikají dle mého výzkumu na základě nedostatečnosti ve zdraví nejprve rodičů a následně dětí v prvních letech jejich života.

Tento nedostatek zdraví pak zase vzniká v důsledku nadměrného stresu (psychického, fyzického i z hlediska toxinů a biotoxinů) v životě rodičů i dětí na straně jedné a nedostatku ve stravě a životním stylu rodičů i dětí na straně druhé:

Pod nátlakem současného hektického životního stylu vystresovaní a unavení rodiče, zneužívající alkohol, cigarety a produkty průmyslového potravinářství (i.e. junk food), jsou vystavování zvyšujícímu se množství toxinů z okolí, přičemž svým tělům nedodávají potřebné vitamíny, minerály a další zdraví prospěšné sloučeniny (jako rostlinné polyfenoly a alkaloidy a živočišné nasycené tuky a omega 3 mastné kyseliny), díky čemuž dochází ke zhoršení jejich zdraví. To se přitom nemusí manifestovat hned jako nemoc (klasifikovaný soubor symptomů a syndromů), ale třeba jako odolnost na přeměnu postavy či ukládání rezistentní tukové tkáně. 

Tento nedostatek zdraví se následně promítá do genetického kódu potomka a ovlivňuje celý jeho další vývoj: Rodí se děti závislé na průmyslově zpracovaných potravinách, po kterých následně také baží a rodiče jim je nezakazují (čímž například podtrhují jejich následnou hyperaktivitu pramenící z hyperexcitace při nadměrné konzumaci potravin obsahujících glutamát, aspartát nebo jednoduché cukry). Tyto děti pak mají ve své potravě nedostatek některých prospěšných mikronutrientů a nadbytek těch špatných, což vede k rozvrácení jejich křehké hormonální rovnováhy, na povrchu se manifestující jako problémy s chováním, učením či vývojem. Protože se pak během puberty toto hormonální nastavení mění, příznaky dětských nemocí u většiny z nich vymizí, dojde k hormonálnímu restartu systému. Následky, které dětské psychické onemocnění zanechalo na psychosociálním vývoji a rané dětské zkušenosti, si však mnohdy nesou děti po celý život, nevyřešená psychická traumata se mohou mnohem později manifestovat jako nová psychická onemocnění a nedostatek ve zdraví pak jako vznik organické nemoci.

A konečně u depresí a úzkostných poruch toho víme o mechanismech jejich vzniku i léčbě nejvíce, i přesto narůstá počet případů pacientů, kteří jsou na jakoukoliv léčbu rezistentní. Za příčinu těchto poruch jsou označovány nedostatky v určitých strukturách mozku, řízených chemickými posly – neurotransmitery. Obdobně jako u organických poruch (demencí) a u dětských psychických poruch, i zde vzniká tento nedostatek na základě souhry negativního působení prostředí a nedostatku našeho zdraví:

Kombinace hektického životního stylu a špatného stravování má za následek, že lidské tělo začíná stále více signálů interpretovat jako hrozbu, zvyšuje se tak míra stresu a dochází ke snižování kvality spánku, následně nedostatku energie během dne a vzniku hormonální nerovnováhy. Tento rozvrat má na úrovni naší psychiky podobu právě příznaků, charakterizovaných jako úzkosti či deprese. Zatímco psychofarmaka mohou potlačovat tyto nedostatky v mozkových neurotransmiterových systémech, neléčí skutečnou příčinu onemocnění, která spočívá v našem životním stylu.

 

PL 3.0: Psychická optimalizace


Z mého pohledu tedy nevznikají nejčastější psychická onemocnění v důsledku nelítostné genetiky, ale v důsledku negativního působení stresu a nevhodné stravy a to nejen na nás, ale také na naše rodiče a potomky. V důsledku toho si některé predispozice pro vznik nemoci neseme jako odkaz životního stylu našich rodičů, jiné si sami během života vytváříme (a mohou se projevit až ve stáří) a další následně předáváme zase svým dětem. Celý tento proces se přitom stupňuje a urychluje a proto se počet těchto civilizačních psychických onemocnění rok od roku zvyšuje.

Já nevěřím na osud a genetickou determinovanost. Věřím na sílu lidského jednání a schopnost svůj osud vzít do vlastních rukou. Věřím na to, že každý z nás má v sobě sílu změnit svůj život, obnovit své zdraví a bojovat za vyléčení. Na jedné straně k tomu pomáhá znalost příčiny vzniku onemocnění a jak souvisí s životním stylem, na straně druhé pak právě naše uvědomění, že s tím něco můžeme udělat vlastními činy i pouhým přístupem (věřím ve vyléčení, tedy jsem).

V rámci systému Performance lifestyle 3.0 k tomu vede cesta psychické optimalizace: Adekvátní stravou, eliminací stresorů a vhodným životním stylem lze minimalizovat negativní dopad prostředí na naše zdraví a psychiku a současně lze vhodnou kombinací tělu prospěšných látek obnovit narušenou psychickou rovnováhu a nalézt novou stabilitu a harmonii.

Pokud máte o můj pohled zájem, měly by Vaše první kroky vést k protokolu Optimalizace zdraví a následně Psychické optimalizaci a maximalizaci výkonu, kde jsou právě tato témata probírána.

 

pl3c-psychoprostor

Závěr


Počátky vzniku psychiatrie se datují do dob Antického Řecka, kdy již v pátém století před naším letopočtem Hippokrates z Kósu v podstatě předpověděl funkci jednotlivých mozkových systémů, přiřadil vznik psychických onemocnění jejich nedostatku i nedostatku celkového zdraví a provedl první klasifikaci psychických poruch.

Trvalo to více než 2 a půl tisíce let a tři psychiatrické revoluce, než přišla soudobá medicína k obdobným závěrům. Naše současná úroveň poznání o vzniku psychických onemocnění je však stále minimální a jejich léčba je mnohdy neefektivní nebo krátkodobá.

Z celostního pohledu na fungování našeho organismu však vyplývá, že psychické nemoci nevznikají izolovaně v důsledků genové exprese či poškození mozku, ale v kontextu celkového zdraví, zejména hormonální rovnováhy, efektivní detoxikace a psychické optimalizace.

Bude 4. psychiatrická revoluce znamenat odklon od léků a návrat k lidské přirozenosti a síle přírody? Bude to sundání ne okovů, ale brýlí, zaslepujících současnou medicínu? Nebo k ní nikdy nedojde? Odpovědět nechám každého z Vás sám za sebe. 

Mgr. Adam Česlík

PS: Problematika zvyšujícího se počtu psychických nemocí ve společnosti i selhávání standardní léčby v podobě psychofarmak zasahuje stále větší procento populace. Pomozte prosím šířit tyto informace prostřednictvím toho, že budete tento článek sdílet nebo o něm řeknete svým bližním. Děkuji.

-Březen 2017-

pl3c-psychoprostorPřednáška: Psychická optimalizace a zvyšování výkonu

Level 1

Datum konání: So: 18. 3. 2017 |  Praha

Čas konání: 12.00 – 16.00 (4 hodiny)

Cena: 1000/1500 Kč   Zakoupit|  Další informace


Může se Vám také líbit

3 komentáře

  • Odpovědět
    Petr
    16.11.2016 at 20:18

    Velice zajímavý článek mel bych zajem o kontakt na autora,memu blizkemu člověku který trpí take poruchou bych chtel pomoci, a diky tomuto článku se my více otevřel obzor.

  • Odpovědět
    Katarina
    21.11.2016 at 10:26

    Dakujem za tento clanok.tiez bojujem s psychickymi poruchami prave v dosledku nadmerneho stresu a tuzbe po nejakej nedosiahnutej dokonalosti. Je to velmi tazke v dnesnej dobe a snazim sa to naucit aj svoje dieta. Urcite budem zdielat.stoji to za to.ked nie pre nas tak pre nase deti.

  • Napsat komentář