Ve vodě vznikl život. Voda umožňuje naší existenci, díky vodě naše tělo funguje tak jak má, a dostatečné pití vody se projevuje nejen v optimalizaci našeho zdraví, ale také v rychlejším dosahování výsledků při přeměně postavy. Když se podíváte na jakékoliv zdravotní předpisy nebo výživová doporučení, pít dostatečné množství čisté vody je vždy na prvních místech. A právě proto je potřeba brát na zřetel nejen množství, ale také kvalitu vody, kterou konzumujeme. Nejčastějším zdrojem pitné vody v našich podmínkách je přitom voda kohoutková, která je obecně proklamovaná jako bezpečná, ale která přitom může vést z dlouhodobého hlediska k narušení zdraví organismu. Pojďme se nyní společně podívat na úskalí kohoutkové vody.

O nevhodnosti kohoutkové vody pravidelně přednáším na přednáškách Performance lifestyle a letmo jsem se o ni zmínil i ve článku Testosteronové války: Estrogen se probouzí, po kterém se rozpoutala na facebooku bouřlivá diskuze o tom, co si to ten Česlík zase vymýšlí, na všemi tolik milovanou vodu, tekoucí z kohoutku, která se tak skvěle hodí na rozmíchání proteinového shaku, zalití ovesných vloček nebo k celodennímu popíjení. Kohoutková voda je nejlevnější a nejdostupnější zdroj vody pro většinu lidí a představa kupovat si desítky lahví balené vody za drahé peníze většinu z Vás náležitě znechutí už jen z principu.

Přesto, že následující informace budou mnohými ignorovány, popírány či bagatelizovány („Nejdříve se pustil do mojich vloček, pak do sojového latté a teď ještě voda z kohoutku. Co přijde příště? Kritika stanazololu?!“), je nevhodnost pití kohoutkové vody faktem, který je akceptován z hlediska zdravého životního stylu ve většině vyspělých států naší planety. Když se o této problematice zmiňoval Ch. Poliquin na přednášce v Manchesteru, téměř 300 přihlížejících trenérů a sportovců ze všech koutů světa nad nevhodností kohoutkové vody jen uznale kývalo hlavou, zatímco nás několik Čechů a Poláků nechápavě vřeštilo jako napadení šimpanzi.

Protože můj organismus funguje jako přesně vyladěné atomové hodiny, dokážu poznat již jen menší znečištění vody z kohoutku a nevědomky ji pak odmítám pít. Poprvé jsem si toho všiml někdy v roce 2009 při načepování vody v Pražském Žižkově, která měla olovnatě nažloutlou barvu a plavaly v ní nepěkné makročástice. Zatímco ostatní spolubydlící ji konzumovali po litrech, již jediné napití mi signalizovalo, že toto není správná cesta. V následujících letech jsem se potom pití kohoutkové vody stále více vyhýbal, protože mi na ní prostě něco „nechutnalo“.

Znamenalo to dlouhé roky nošení desítek balených vod do pátého patra bez výtahu, které nejen vytrénovalo mou houževnatost, ale také kvadricepsy. Dokonce i když jsem neměl auto, tak jsem vláčel balené vody v Ostravě, Brně i Praze tramvajemi, autobusy a pěškochody. Vodu z kohoutku jsem tak požíval většinou pouze v posilovnách, restauracích a na dělání koktejlů s doplňky stravy (které přebily chuť kohoutkové vody).

Od května roku 2015 jsem však klasickou vodu z kohoutku vyřadil úplně, zcela a bezvýhradně. Co mě k tomu přimělo?

Dejvická katastrofa

Zhruba 24.  5.  2015 došlo ke kontaminování pitné vody pro pražské čtvrti Dejvice a Bubeneč, což mělo za následek hromadnou otravu více než 2600 lidí, kteří vyhledali následně lékařskou pomoc na ambulancích nebo je odvezla záchranka. Tak velké číslo bylo přitom dosaženo tím, že Praze trvalo několik dní, než si celou tragédii uvědomila, vydala krizové hygienické oznámení a zajistila dodávku pitné vody. Během té doby byli lidé posílání od lékařů domů s tím, že mají střevní chřipku a hlavně ať dodržují pitný režim, což jejich situaci následně dále komplikovalo.
Zvracení, průjmy, horečky i vážnější komplikace způsobilo zvýšené množství koliformní bakterie Escherichia Coli, norovirů a případné žloutenky typu A, kvůli kontaminaci vody fekáliemi.

Velice zajímavé bylo závěrečné veřejné vystoupení epidemoložky pražské hygienické stanice Zdeňky Jágrové, které bylo živě přenášeno na ČT 24. Jako důvod otravy lidí bylo oficiálně uvedeno propláchnutí slepého ramene vodovodní kanalizace, ve kterém se přemnožily bakterie E. Coli, noroviry, které se přenášejí ze člověka na člověka a fekálie vysvětleny dále nebyly. V prostoru na otázky a odpovědi se jí jedna reportérka zeptala, kde se ve vodě tyto bakterie vzaly, zda je tam někdo mohl úmyslně zanést, aby vyvolal epidemickou katastrofu. Epidemoložka klidným hlasem odpověděla, že nikoliv, že tyto bakterie se v kohoutkové vodě běžně vyskytují, akorát nesmí přesáhnout určité množství, aby nevyvolaly ony negativní příznaky.

A v té chvíli mi zapadlo poslední políčko skládačky na své místo: Voda z kohoutku opravdu obsahuje řadu nečistot, xenoestrogenů, cizorodých organismů a látek majících v těle povahu volných radikálů, dokud však tyto nepřekročí při kontrole kritickou hodnotu (tzv. nejvyšší mezní hodnotu), je voda hodnocena jako „zdraví neškodná“ a „pitná“. Pokud je pak tato mez překročena, vyřeší se to například přidáním většího množství, pro tělo jedovatého, chlóru. To je nejenže útěk z deště pod okap, ale než dojde k tomuto řešení, může být ve většině případů již dávno pozdě, obdobně jako v případě Dejvické epidemie. 

Otázkou pak zůstává, stojí pití levné, lehce dostupné vody z kohoutku za to riziko, že v případě podobné hygienické havárie dojde k otravě člověka? K otravě Vaší přítelkyně, matky, Vašich dětí? Na kterých se může díky slabšímu imunitnímu systému otrava podepsat daleko hůře (například zvracením krve, selháním ledvin)? Mi teda ne!

Nemusíme však chodit tak daleko jako je manifestace znečištění vody v podobě příležitostné epidemie. Stačí se podívat na běžné složení pitné vody z kohoutku, abychom mohli poukázat na nevhodnost její dlouhodobé konzumace.

Co je na kohoutkové vodě špatně?

Vzhledem k tomu, že je kohoutková voda konzumována na každodenní bázi v objemech litrů, někdy až dokonce desítek litrů, dostává do sebe člověk z dlouhodobého hlediska velkou spoustu zdraví škodlivých látek, které se v organismu časem mohou hromadit a zhoršovat tak nenápadně naše zdraví. Co tedy kohoutková voda obsahuje tak špatného, že ji opakovaně zmiňuji jako nevhodnou k dlouhodobé konzumaci (především u dětí)?

• Rez (pokud bydlíte v novostavbě s novýma, nejlépe plastovýma trubkama, tak se rzi a kovů z trubek obávat nemusíte, pokud však žijete v domě, který už něco pamatuje, je velice dobrá šance, že Vám Vaše trubky obohacují pitnou vodu o nadměrné množství rzi a dalších těžkých kovů).
• Těžké kovy (zejména olovo, dále hliník, kadmium, měď, nikl, rtuť, železo). Nadměrné množství železa v kohoutkové vodě bylo tím úplně prvním negativem, které jsem se o ní dozvěděl. Zatímco ženy vylučují železo z těla přirozeně v rámci menstruačního cyklu, nadměrné množství železa má u mužů rakovinotvorné účinky.
• Chlór (kterým je jednak voda přirozeně kontaminována chemičkami a jednak je do pitné vody uměle přidáván (obdobně jako do bazénů), kvůli hubení bakterií, je to však oboustranný meč, protože jak výzkumy ukázaly nadměrné množství chlóru v pitné vodě je rakovinotvorné).
• Fluoridy (dříve přidávány do pitné vody záměrně, protože se věřilo, že přispějí ke zdraví zubů, nakonec se došlo pouze k závěru, že devastují zdraví a dnes se již záměrně nepřidávají, přesto se ve vodě vyskytují).
• Pesticidy (poškozují nervovou soustavu).
• Trihalogenmethany (rakovinotvorné látky, vznikající desinfekcí vody při chlórizaci).
• Průmyslová rozpouštědla
• Bakterie a viry (koliformní bakterie, E. Coli – u jedinců s oslabenou imunitní soustavou (staří lidí, děti, různé onemocnění) mohou způsobit průjmy, zažívací obtíže, horečky, ale i celkový kolaps organismu (když se rozšíří z GIT po těle)).
• Estrogeny (zbytky ženské antikoncepce, které mají tak malou molekulární hmotnost, že jí čističky vod nejsou schopny odstranit a dostávají se tak následně opětovně do tekoucích vod). Byly zdokumentovány případy, kdy estrogeny z hormonální antikoncepce vedly k přeměně pohlaví ryb, obývajících kontaminovanou vodní plochu.
• Zbytky dalších léků, které lidé vyloučí ze svého těla nebo je přímo spláchnou do WC a které se následně opět přes nedostatečné čištění odpadních vod dostávají do řek a vod stojatých.
• Mikrocystiny – toxické látky produkované přemnožením sinic ve vodních nádržích, sloužících jako zdroje povrchové vody pro následnou úpravu na vodu pitnou, ke kterému dochází v důsledku nadměrného množství fosforu, který vybíjí jejich přirozené nepřátele z řad vodní vegetace a který se do těchto vod dostává z chemického průmyslu a zejména pracích prášků.

Prozření a řešení

Když tyto poznatky o kohoutkové vodě někde přednesu, většinou následuje vyděšené mávání pažemi a bědování nad tím, co má člověk teda pít, když plastové láhve s vodou jsou drahé, nepraktické na dopravu domů a navíc o jejich zdravotní nezávadnosti lze také pochybovat (plasty uvolňují do vody při vyšších teplotách Bisphenol A, který v lidském těle mimikuje estrogeny).

Řešení je přitom velice elegantní, jednoduché a praktické. Jmenuje se vodní filtr, a byť je to v našich končinách zatím věc neznámá, spojována se znaky západní buržoazie, věřte, že v civilizované společnosti jsou filtry na kohoutcích i sprchových hladicích daleko běžnější záležitostí.

Už tak banální věc, jako je ten nejjednodušší vodní filtr, který se montuje přímo na kohoutek (můžete jej vidět na úvodní fotografii), Vám vydrží 2-3 měsíce, odstraní z vody většinu těch nejvážnějších nečistot a nestojí ani 1000 kč. Po těchto 2-3 měsících pak do něj již jen vyměňujete filtrační vložky, které stojí 250 kč jedna.  

Dle toho, v jak starém domě bydlíte (a tedy v jakém stavu může být Vaše potrubí) a kde bydlíte (např. v Anglii bych nedal vodu z kohoutku vypít ani nejhoršímu nepříteli), budete možná potřebovat účinnější vodní filtr, kde na samém vrcholu trůní tzv. reverzní osmóza, která již odstraňuje i ty nejmenší viry, vodu remineralizuje a vyjde také až na více než deset tisíc.

Upozorňuji, že běžné plastové filtrační konvice udělají více škody než užitku a můžete je rovnou vyhodit. Úprava vody v nich je navíc nepraktická. Kohoutkový vodní filtr Vám zajistí dodávku vody téměř v reálném čase.

Tělesná detoxikace jako cesta k celkovému zdraví

Namontováním filtru na kohoutek však problematika denno-denní intoxikace není ani zdánlivě vyřešena, pouze jsme odstavili jeden z jejich zdrojů, který může významným dílem přispívat k devastaci zdraví

Věc se má totiž tak, že toxiny do sebe dostáváme na denní bázi skrze naše plíce, pokožku, sliznice i trávicí trakt. Cílem poznatků, které Vám zde předávám nemá být vznik fóbie z vody, vzduchu či jídla, ale optimalizace vlastních schopností tělesné detoxikace.

Zatímco někteří z nás, geneticky předisponovaní, jsou od přírody silnými detoxikátory a mohou vykouřit 40 cigaret denně, a vypít litry piva, aniž by kdy pocítili jakýkoliv negativní efekt, na méně zdatných detoxikátorech se projeví akumulace nezdravého životního stylu nejpozději v jejich stáří, kdy se manifestuje jako selhání jednoho či více orgánů či rozvoj systémového onemocnění. Existují však i slabí detoxikátoři, kteří nejenže se musí pro optimální zdraví vyhnout těm největším zlozvykům dnešní společnosti, ale také daleko více dbát na sníženou expozici enviromentálním toxinům.

Spolu s rozvojem dnešní společnosti se zvyšuje také naše vystavení stále novým a novým toxinům. Místo stěhování se do nepřístupných částí Apalačského pohoří však k jejich eliminaci přichází ke slovu optimalizace procesů tělesné detoxikace prostřednictvím adekvátní stravy, suplementace a optimalizace našeho prostředí.

Na závěr Vás poprosím o šíření těchto informací, ať již sdílením článku na facebooku, v ústní formě nebo pomocí vodní pošty.

Mgr. Adam Česlík