Charles Poliquin (1961 – 2018)

Publikováno 3.10.2018

Charles R. Poliquin, známý v posledních letech jako Strength sensei, byl skutečným průkopníkem své doby a mužem, který zanechal nesmazatelou stopu na povrchu tohoto světa. Přesto nás v minulém týdnu tragicky opustil a já bych mu tak v tomto článku chtěl vzdát poslední hold a současně Vám představit náš společný příběh.

Charlesův inovativní přístup k tréninku, stravě i suplementaci ovlivnil hned několik generací, vychoval stovky žáků, tisíce trenérů a statisíce cvičenců. V mnoha směrech předběhl svou dobu a spoustu toho, co dnes považujeme za samozřejmé hlásal již před 30ti lety. Na jeho kontě jsou desítky Olympijských medailí a úspěchů z mistrovství světa od sportovců z více než 16ti sportů (např. Dwight Phillips, Adam Nelson nebo v posledních letech Helen Maroulis), stejně jako úspěch řady nejlepších trenérů (Ch. Thibaudeau, Miloš Sarčev, Nick Mitchell a další).

Charles však neměl, stejně jako nikdo z nás, pouze světlé stránky.

Jeho hlavním problémem byla jeho osobnost. Byl vysoce zaměřen na výkon, výsledky, přirozený vůdce, mistr dopamin, a proto často emocionálně nestálý, cholerický, panovačný a dominantní.

Obdobně jako Sigmund Freud časem přišel o řadu svých nejlepších žáků (W. Unsoelda i další), kteří až příliš roztáhli svá křídla, a buď se jejich přístup příliš podobal jeho nebo naopak stáli v opozici. Díky jeho osobnosti ho tak jeho žáci buď milovali nebo nenáviděli (jedním z mála lidí, který si byl vědom tohoto nedostatku a uměl s ním kalkulovat ve svůj prospěch je Ch. Thibaudeu, který mi o tom sám vyprávěl). Dokonce i já jsem se s ním dostal do sporu a naše cesty, řečeno diplomaticky, se v posledních letech rozešly.

Jeho problematická osobnost ve spojení s názory, které se vymykaly běžně uznávanému konceptu, ať již v silovém tréninku, přípravě sportovců nebo i kulturistice, stály za tím, že si našel veliké množství odpůrců.

Spousta z jeho konceptů byla ale nakonec prokázána ať již výzkumně nebo v praxi a nakonec zlidověla, aniž by si toho byli jeho dřívější odpůrci vědomi.

Skutečný význam práce člověka však nelze posuzovat v kontextu osobních antipatií (řada nejslavnějších osobností měla problematickou osobnost, či chcete-li byli psychopaté) a historie nám opakovaně ukazuje, že na počátku nových a revolučních informací stojí vždy zesměšňování a hejt. Poznal to Sokrates, Galileo, Lamarck, Jung, Grof, stejně jako Charles.

V konečném důsledku tak Charles dokázal mnohem více než všichni jeho hateři dohromady.

Můj příběh s Charlesem

V tomto článku rozhodně nemohu postihnout celou Charlesovu komplexitu a zmínit všechno, co za svůj život dokázal, stejně jako nemohu vylíčit celý jeho životní příběh a tu neuvěřitelně tvrdou práci, kterou odvedl (např. jak se musel v dobách bez internetu naučit německy, aby mohl číst jejich vědecké výzkumy a získal náskok před ostatními nebo jak trénoval své první klienty zdarma ve sklepě, kde bylo za deště po kotníky vody). Co však mohu udělat, je popsat můj krátký příběh s ním:

Charles byl jedním ze dvou lidí (druhým byl zmiňovaný Thib), který mě na konci roku 2010 přivedl k velkému bodu obratu, který následně eskaloval do vzniku systému Performance. Četl jsem horlivě jeho knihy, a po nocích hltal jeho články, jen abych ve dne mohl všechno naučené aplikovat v posilovně i kuchyni.

Ve stejný čas přitom na opačné straně světa Charles zažíval velkou osobní krizi, kdy díky rozvodu přišel v podstatě o celou svou firmu (linie suplementů, tréninková střediska, velkou část know how) a na několik let zcela zmizel ze scény, jen proto, aby se v roce cca 2013-14 znovuzrodil na sociálních sítích jako Strength sensei s profilovkou, na které měl na triku nápis: „For those who think I am going away, heres my answer: Legends never die!“ (tato profilovka se přitom po letech vrátila zpátky na své místo, se zcela novým významem).

Manchester, UK, říjen 2015

Charlesovo mýtické povstání z popela semnou silně rezonovalo, a já se tak stal jedním z jeho prvních nových followerů.

Nedlouho na to začal Charles opět vypisovat své tréninkové kurzy, a když jsem viděl, že se jeden z nich koná v nedalekém Manchesteru, navíc za lidovou cenu pouhých cca 10 000 Kč (jindy se ceny šplhaly až na stovky tisíc), neváhal jsem ani minutu, zabookoval letenku a začal se těšit.

Psal se přitom rok 2015, tedy doba, kdy už dávno stál můj systém na pevných nohou, v oběhu byly desítky protokolů (zrovna vyšel předposlední Men in arms), stihl jsem založit a opustit vlastní tréninkové středisko a sám jsem pořádal série přednášek.

Přesto bylo pro mě toto společné setkání obrovskou katarzí a bájným AHA momentem, který mě pro následující roky vyslal na úplně novou cestu.

Charles, v místnosti až po okraj natřískané více než dvěma sty trenérů z celého světa, přednášel dva dny v kuse „základy“ stravování a výživy. A byť jsem se od roku 2000 věnoval studiu této problematiky, měl za sebou trenérský kurz a sám popsal tisíce stran, zjistil jsem tehdy, že vím, že nic nevím.

Během tohoto kurzu se mi otevřel zcela nový úhel pohledu. Já si ulovil první společnou fotečku a dokonce se s Charlesem i osobně setkal a seznámil v posilovně (díky Olze). Už na první pohled jsem z něj ale cítil apatii a pohrdání 😀

Pamatuji si to jako dnes, když jsem jel následně posledním Regiem z Prahy do Ostravy a bez jídla jsem na palubě zběsile pročítal a analyzoval všechny poznámky jen proto, abych se na několik následujících týdnů zavřel doma, objednal suplementy z celého světa, a každé jeho jednotlivé tvrzení si dohledal ve vědeckých výzkumech.

Advanced strength programme design

Ze začátku jsem byl přitom k Charlesovi velice skeptický a snažil se všechny jeho inovativní názory vyvrátit. To bylo sice na jedné straně chybou (protože ne všechno šlo v té době dohledat čistě z výzkumů), na té druhé jsem se ale nenechal unést jeho aurou učitele a od počátku si k němu budoval střízlivý postoj. To, co se mi nepodařilo prokázat, jsem vynechal a ostatní věci jsem následně začal intenzivně testovat na sobě, svých známých a klientech.

Vznikla přitom řada přešlapů a humorných situací, o kterých dodnes mluvím s hlasitým smíchem na přednáškách. Příkladem bylo, když jsem vítězoslavně přijel z Manchesteru, přišel za svým sparingem (zdravím Banyho) a prohlásil, že jsem konečně zjsitil, co jsme celou tu dobu dělali špatně! Klíčem k nabrání nových kilogramů svalové hmoty se totiž jevilo zařazování cca 200 g cukrů v post-workout drinku. Což následně eskalovalo do situací, kdy jsme po skvělém tréninku seděli dlouhé a tiché minuty v šatně a snažili se vypít neuvěřitelně sladkou substanci bez toho, abychom se poblili. Nemusím říkat, že to rozhodně nebylo dlouhodobě udržitelným řešením (a ve skutečnosti ani řešením obecně).

Pokud bych měl uvést jeden ze dvou nejdůležitějších okamžiků mého života, jedním z nich by byl určitě seminář v Manchesteru. Pravděpodobně nikdy předtím ani potom totiž Charles neřekl tolik informací najednou a za přijatelnou cenu 🙂

V následujícím roce jsem se s ním pak zúčastnil v lednu semináře na Hawaii (více si můžete přečíst zde: JAK VYTĚŽIT Z DOVOLENÉ MAXIMUM (HAWAII EDITION) a o pár měsíců později i v Marbelle (více zde:MARBELLA – ADVANCED STRENGTH PROGRAM DESIGN), kde jsem s Charlesem zažil i řadu osobních tréninků.

Jak se naše cesty rozešly

Zatímco z mého pohledu bylo po Hawaii vše v naprostém pořádku, Charles mezitím odstřihl svého nejlepšího studenta Wolfganga, protože mu začal lézt do zelí (pořádat semináře na podobná témata ve stejných posilovnách, ale za poloviční cenu), což lze samozřejmě pochopit.

Současně však do určité míry zanevřel i na mě, když zjistil, že pořádám přednášky a píši protokoly. Částečně za to mohl i přešlap jednoho mého tehdejšího spolupracovníka, který bez mého vědomí zveřejnil kopii Poliquinova tréninku na našich společných stránkách bez udání zdroje, takže to vypadalo, že jsem to udělal já a vydávám jeho dílo za své (navíc to bylo v angličtině).

V této chvíli se tedy naše cesty začaly rozcházet a já jsem již neměl v úmyslu se od něj dále učit. Všechno zlé je ale pro něco dobré, a já jsem díky tomu pochopil, že aby mohl systém Performance training dále růst, musím vystoupit z jeho stínu a nespoléhat pouze na to, že jsem se až do té doby nechal nést na ramenou obrů (další byli např. Ch. Thibaudeu , W. Unsoeld).

Charles však nademnou ještě nezlomil hůl a já se na podzim 2016 zúčastnil dalšího třídenního semináře, tentokrát o powerliftingu a v Praze, který vedl společně s Edem Coanem. To bylo našim posledním setkáním.

Ještě o rok později jsem se chtěl přihlásit na další dva semináře a udělat si konečně Bioprint, abych dokázal reálně posoudit, zda funguje nebo ne (já byl vždy skeptik). Peníze jsem zaplatil a čekal. Den předem mi však přišel email od jeho sekretářky z USA, že ji sám Charles volal z ČR s tím, že mi má vrátit peníze a napsat, ať nechodím. Jak hrozně to může znít, cítil jsem se do jisté míry poctěn.

Důvody jsem neznal, postupem času se ukázalo, že tam zavládly nějaké dezinformace, kdy si myslel, že jsem špeh W. Unsoelda, a že ho kopíruju (což je paradoxní vzhledem k tomu, že už v té době jsme se na více věcech neshodli než shodli).

A tak náš příběh skončil.

Charles Poliquin byl velký muž, a bez ohledu na to, že jsem ho už v posledních letech nesledoval (a záměrně ignoroval na sociálních sítích), aby mi on ani nikdo jiný nemohl vyčítat, že pouze předávám jeho informace, udělal pro mě více než kdo jiný. Byť mě nikdy neměl příliš v lásce a já k němu necítil opravdový statut studenta, dal mi více než kdokoliv jiný:

Tvrdou výchovu, schopnost sebereflexe, pracovní morálku. Schopnost nestěžovat si a nehledat výmluvy (jeho „No pissing, no moaning!“)

Naučil mě počítat tempo, o strukturní rovnováze a stovkách různých cviků.

Přivedl mě k zájmu o hormony, jejich měření, analyzování a to, jak je můžeme ovládat prostřednictvím stravy, tréninku, suplementace a životního stylu.

Jako první mě upozornil na vliv zdraví (trávení, detoxikace, imunity) na přeměnu postavy i výkonnost.

A jako první mě naučil, že pro každého platí něco jiného s ohledem na individuální geny a predispozice.

Díky němu jsem změnil svůj pohled na programování tréninků.

Poznal taje a zákoutí neurotransmiterů a jejich vlivu na práci, trénink i výsledky.

Naučil jsem se od něj, jak dělat přednášky a semináře, aby byly úspěšné (a on ode mě, že i trénink v .pdf má smysl prodávat).

Jeho klientská sekce mě donutila konečně se rozhoupat k činům a stvořit vlastní webovou aplikaci – Oboj (plstyle.cz).

A desítky a stovky dalších malých věcí, rad, tipů a triků.

A za to mu děkuji.

Charles byl pro mě něco jako hnací motor, který mě popoháněl, abych se neustále vzdělával a zlepšoval. Abych se toho snažil vědět více než on (když studoval 16 hodin týdně, ja přešel na 20), abych držel trendy se světem.

Neučil jsem se přímo od něj, on nahazoval témata, a já je studoval a praktikoval po vlastní ose.

Nikdy už přitom nezjistíme, co všechno tento velikán věděl či nevěděl. A tím se dostáváme k tomu, co Vás asi zajímá nejvíce:

Proč tak náhle odešel?

Žijeme ve světě paradoxů, kdy lidé, kteří pijí a kouří někdy žijí do 90ti let a na druhé straně nejlepší silový trenér a člověk, který obětoval celý život studiu toho, jak být zdravý, zemřel v 57mi letech.

Příčinou pravděpodobně bylo selhání srdce, tedy civilizační choroba, která si každým rokem vyžádá stále více a více životů.

S tím se samozřejmě pojí různé zvrácené teorie, jestli to neměl ze steroidů, z toho že jedl až příliš hodně masa nebo prostě že dělal něco špatně. A samozřejmě to na něj hází v očích spousty lidí nelichotivé světlo a je to velkou tragédií pro celý jeho odkaz. I proto jsem se rozhodl dopsat do tohoto článku následující vysvětlení.

O skutečné příčině můžeme zatím pouze spekulovat, já Vám však řeknu co vím a jaký je můj názor:

Charles byl mužem své doby, snažil se být co největší, miloval svaly. Až do svých cca 30ti let se přitom nestravoval příliš dobře (donuty do objemu), možná užíval zakázané látky (spekulace) a jedl obecně jako kulturisté v objemu.

Denně cvičil extrémní tréninky (většinou dvoufázové), spal 4 hodiny, pracoval 10-12 hodin, extrémně se stresoval a do toho ještě jedl 7 jídel denně (pro zajímavost). Většiny z těchto věcí pak litoval a v podstatě celý život se je snažil napravit.

Ve svých 30ti letech totiž prodělal dva infarkty a otevřené operace srdce, kdy jeden, pokud si dobře vzpomínám, zapříčinilo nadměrné množství rtuti, která se mu usazovala kolem srdce, a druhý potom chronický deficit magnézia, takže srdeční sval dostal křeč a dal si pauzu.

To následně vedlo k tomu, že se stal až fanatickým proponentem magnézia (na jehož odkaz navazuji i já), a přivedlo ho ke studiu funkční medicíny. Charles se tak začal zajímat nejen o svaly a výkon, ale především zdraví.

Nebýt jeho hříchů v mládí, pravděpodobně by tady s námi ještě byl.

Jak asi uznáte, tak člověk po dvojité operaci srdce pravděpodobně nebral steroidy. Zároveň známě spoustu dříve profesionálních kulturistů, kteří je brali v neuvěřitelných množstvích a stále žijí i přes daleko pokročilejší věk. Co však to nadměrné maso, kterého konzumoval i přes kilo denně?

To samozřejmě může být pro řadu z nás nezdravé, Charles ale sdílel jiný genotyp, protože jeho předci patřili k americkým indiánům a masitá strava (zejména maso buvolů, kterému tak holdoval), pro něj byla zcela přirozená.

Na vině tak v tomto případě byla velice pravděpodobně genetická predispozice (jeho otec zemřel na genetickou vadu srdce taktéž předčasně) a oslabení srdce ze dvou operací v mládí. Finálním spouštěčem přitom mohlo být cokoliv. Od infekce, přes užití nějakého jedu, až po nadměrný stres či dokonce jen náhlou změnu nadmořské výšky v letadle.